Hey, ku Gorúm! - Bieszczady 2013 (II. část)

Hey, ku Gorúm! - Bieszczady 2013 (II. část)

Zatímco má kolegyně Liška Ryška zdraví všechny pocestné „"Dzień dobry“, dávám raději přednost do horského éteru vypouštět to naše české „Ahoj“.  Toto slovo mělo ve 4 h a 30 min naší chůze obrovský úspěch, jelikož během těchto okamžiků potkáváme přátele z Velké Británie. Na první pohled jsme je nepoznali, ani oni nás, foukal totiž silný vítr a všichni jsme měli nasazené kapuce s upnutými zipy až na čelo, jakkoliv české „Ahoj“ okamžitě prozradilo naší dámskou expedicí a došlo tak k velkolepému setkání. Po celkových 5 h usilovného tréninku docházíme k dalšímu vrcholu nazvaném Halič 1 333 m, „tož vrcholek je to pěkný a panorááámata též.“ Dáváme pauzu a vytouženou čokoládu s oříšky.

Spontánní setkání s přáteli
 
Pohled na vrchol Halič 1 333 m
 
Vrcholoý kříž na Halič 1 333 m
 
Pohled z vrchu Halič od Tarnica
 
Vrcholový kámen
 
Horská bublina snů
 
Chytání obláčků
 
Balíme batohy, ještě pár slibných záběrů a vyrážíme dále, před námi je stále 1h 30 min do údolí, východní civilizace s názvem Wolosaté.
 
Cesta dolů do údolí – civilizace s názvem Wolosaté
 
Wolosaté neboli mini-městečko je rozprostírající se v jedné dlouhé ulici s „historickými“ domy. Našli jsme poměrně lehce ubytování na jednu noc , „ehm“, nedaleko hřbitova nás jedna slečna ubytovala v patrovém domečku, v pokojíčku skoro jako pro panenky „Barbie“, prostě luxusní přenocování za hubičku v polské ceně PLN 30,- „no neberte to!“. V místním obchodě jsme se snažili koupit potraviny na doplnění energie (rybičky v oleji, klobásu či salám), ale paní v prostoru 3 x 2 m2, měla jen vodu, rajčata a nanuky. Kupujeme proto dva velké nanuky místní výroby a jsme po večeři. 
5. Den – Hodinky ukazují 7 h ráno, (pracovití dělníci na protějším domě jsou opravdu svědomití a buší do plechových střech o stošest). Vstáváme, balíme a nabíráme směr Hudów Wierszek 965 m, Krzemién 1 335 m a přes celé Bukowé Berdo pokračujeme k Widelki 1 016 m. Krásné a rozsáhlé bukové lesy Vás prostě dostávají na kolena,“ jsou nádherné!“ Ještě malé zastavení na Kepa 865 m a již vidíme značení vedoucí k nově postavené kolibě nazvané schronisko Koliba 777 m. Po dlouhém ucaprtaném dni nám na chatě pan domácí Tomáš nabídl výbornou držkovou a fazolovou polévku. Večeříme při planoucích svíčkách a nocujeme v nově postaveném a čistém lágru spolu s dalšími studenty. 
 
Cesta od Krzemien k hřebeni Bukowe Berdo 
 
Hřeben Bukowe Berdo
 
Sytá barva jeřabin
 
Schrosniko Koliba 777 m
 
6. Den – K snídani si dopřáváme domácí vajíčka na rendlík. Během snídaně letmo vtipkujeme o medvědech, které jsme dopsoud nepotkali, ale prý jich v tomto kraji je registrovaných asi 35 ks. „Tak snad nějakého méďu uvidíme“ pronesla nadšeně Liška Ryška. Ještě rozloučení s panem domácím Tomášem a výstup na Polonina Carynska může začít. Zažíváme první dešťový den s mírným větříkem. Počasí se kazí. 
 
Na obrázku je schovaný medvěd, kde je?
 
Nápisy a popisy tabulí  jsou jen v polském jazyce
 
Místní hřbitov zbudován v roce 1820
 
Z Berehy Górne nám zbývá už jen 1 h výstupu lesem rovnou k chatce Puchatka v nadmořské výšce 1 232 m. Spolu se dvěma studenty z Německa se ubytováváme v jejím lágru. Naším věrným přítelem se stává „malý“ kocour Bonifác, „upřímně řečeno většího kočičího záchranáře jsem ještě na horách neviděla.“
Horský neotesaný kočičí záchranář
 
Stojící před chatou při západu slunce sledujeme vrchol Hasiakowa Skála. Na chatě je o zábavu postaráno, jelikož v chatě probíhá výměna akumulátorových baterií dovezených místním najatým personálem. V hlavní kuchyni se vyváří teplá večeře, malé zvídavé kotě si žádá Vaši pozornost a dělníci pomalu vybalují polské pálenky. Na chatě jsme též našli medvěda, sice dřevěného, ale pořád je to medvěd.
 
Medvěd de la Puchatka
 
Vonící kuchyně na Puchatce
 
Výměnná akumulátorová operace 
 
Cesta od chatky Puchatky k Polonina Wetlinská
 
Loučíme se s německými cestovateli a míříme přes Poloninou Wetlinskou k Hasiakowa Skála, Osadzki Wiereh 1 253 m a Przelecz M. Orlowicza 1 099 m. Jelikož máme dobrý čas, vyjdeme si ještě na vrchol Smerek 1 222 m, který je nedaleko.
 
Rozcestník na Smerek 1 222 m
 
Kříž na vrcholu Smerek 1 222 m
Vrcholové korálky Smerek 1 222 m
 
Nyní nás už čeká jen cesta dolů do údolí - do malé vesničky nazvané Wetlina. Tady se ubytováváme v dřevěné chaloupce a k večeři nám v místní restauraci servírují fantastické místní pirohy a čepované polské pivo.
 
Pravé polské pirohy a pivo
 
Vzpomínka Weltlina na Dana Přibáně a jeho trabanty
 
Poslední den výletu nás vede vrchol Jaworník 1 020 m, vrchol Paportna 1 199 m, vrchol Rabia Skala a přes vrchol Dziukowic zpět na Slovenko. V batozích nalézáme výborné polské Gorálki, kocháme se posledními hřebenovými výhledy Polsko-SK a přes pramen Tři Studničky scházíme dolů do údolí východoslovenské vesničky Runina.
 
„Góralki Mleczne – to musíš mít!“
 
V Runině stiháme ještě navštívit Vojenský hřbitov, místní náměstí s upravenou autobusovou zastávkou. Bus zastávka Vám nabídne pitnou vodu a detailní mapu okolí. Kontrolujeme čas odjezdu, vše dle plánu. Jelikož nám zbývá čas k dobru, rozhodneme se prozkoumat obci a navštívit i její hospůdku. V tomto východním pohostinském zařízení klábosíme s místními milými občany a ti nám dokonce nabízejí svezení autem z Runiny do Stakčína, odkud nám jede vlak zpět do Humenné. Na nádraží potkáváme pana průvodčího a řidiče vlaku, „milí chlapíci“, kteří nám názorně vysvětlují princip ovládání jejich „rychlovlaku“. Po menší vlakové prezentaci se rozjíždíme zpět do A La Republika Česká.
 
Vlakové nádraží Stakčín
 
 
Pohled na ovládací panel ve vlaku, který nás dopravil do Humenné
 
Celý výlet byl pro nás velkým dobrodružstvím a zřejmým objevem  východo-polské krajiny umístěné nedaleko Slovensko-polsko-ukrajinské hranice. Dech beroucí příroda, nové turistické značení  cest/stezek, bezpočet vrcholů nad 1 000 m, žádné masy turistů, možnost levného/čistého ubytování kdekoliv, strava výborná, lidé milí a pohostinní. Z výletu jsme měli prostě vnitřní radost, dojeli jsme ve zdraví a opětovně jsme se ubezpečili o tom, že dobří lidé stále žijí a jejich hodně. 

 
 
Autor: Žaneta Rejfková