SKIALP – Příběh Krížna 2 038 m Vysoké Tatry 2013

Letící čas píše zimním písmem 13tý prosinec 2013 a společně s pravým moravským kolegou Martinem (neboli Matou) odjíždíme z Čech na Slovensko za skialp dobrodružstvím do oblasti Tater takzvané Podbanské.

 

Podbanská příroda
 
Oblast Podbanského, kam směřujeme se rozprostírá v nejvýchodnější části Západních Tater a nejzápadnější části Vysokých Tater.
Skialpinistické vybavení značky Lusti (z naší půjčovny Útěk DoHor, www.utekdohor.cz)
 
Přenocováváme v hotelu Kriváň a ráno po snídani vyrážíme z nadmořské výšky 930 m.n.m. z Podbanského na Razcestie Horáreň před Tichou.
 
Z Podbanského na Razcestie Horáreň před Tichou
 
Kolega Mato testuje naše nové skialpové vybavení značky Lusti (skialp lyže Lusti Tour Freeride), vypůjčené z naší půjčovny Útěk Do Hor (www.utekdohor.cz) a je mile spokojen neboť jej v prvé řadě překvapila jejich lehká přátelská váha (aprox 1 400 g), v délce lyží 170 cm. Celý skialp komplet doplnilo vázání Dynafit TLT Radical ST s váhou 531g.
 
Počasí dle předpovědi udává 100% inverzi, tudíž nahoře nás čekají slunečná panoramata.
První výstupové panorama
 
Pohled zpět na Nízké Tatry
 
Pokračujeme ještě chvíli Tichou Dolinou a užíváme si půvabný tatranský klid a mír. Po cestě se nenápadně ubíráme doprava a začínáme stoupat. Cesta na vrchol Krížna je odhadnuta na 5h a 30 min, samozřejmě včetně fotografických záměrů, tudíž nejde o olympijský výstupový rekord.
 
Cestou hore ku Všivákům
 
Stoupáme, dýcháme, hýkáme, jednoduše horsky se kocháme. To jsou ty jedinečné pocity nás, pocestných, lidí toulajících se po horách. Samotné uvědomění si, že se můžeme podívat, kam se nám zlíbí a vidět oblaka nad sebou i u svých nohou.
 
V pozadí vymodelovaný vrchol Kriváň 2 494 m
 
Blížíme se ke skalnatému vrchu zvaného Všiváky ve výšce 1 811 m.n.m. Hledáčkem na fotoaparátu  zachycuji Mata stojícího na hřebeni a usmívajícího se jako právě spokojeného muže. Náhle však Mato mezi zuby vyslovuje větu: „Žany, bude lepší to obejít než jít přes!“ Pocítila jsem v těle divný pocit, směřující k závěru, že z bezpečnostních důvodů bychom to měli obejít, jakkoliv mé já křičelo - taková škoda nevidět a nezažít tu silnou touhu přímého výstupu ve sněhu přes pár šutrů k samému vrcholu. Hlavou mi bleskla věrně diplomatická hláška: „Mato, dojdeme blíže, uvidíme a rozhodneme se“. Výsledek je zřejmý, dle posouzení situace a sněhových podmínek jsme se rozhodli jít skrz. Přichází obrovská radost.
 
Pohled v dáli na vrchol Králova Hola 1 946 m.n.m.
 
Mato stoupá jako hbitý tygr s batohem do výše Všiváků a má z toho k mému překvapení neobyčejnou radost.  Cestu nahoru lemují jen stopy tamějších zvířat, patrně liška nebo vlk, kteří běželi po cestě chvíli před náma. Výhledy nám umožnují pozdravit majestátný Kriván 2 494 m.n.m po pravé straně a taktéž vrchol Hlina 1 494 m, Holý Vrch 1 862 m a Bystrá 2 248 m po levé straně.
 
Sněhu trochu po kolena, boříme se..
 
Čas nás malinko přivádí do rozpaků, jelikož budík ukazuje 16 h odpoledne, my stále na hřebeni dýchající čistý tatranský vzduch a slunce začíná pomalu padajíce klesat. Chtě, nechtě musíme se rozloučit a mazat cestou necestou zpět do údolí.
 
Odpolední horská siesta
 
Skialpinista Mato
 
Vrchol Krížna se na nás usmívá a my víme, že již nemůžeme těch pár kroků k samému vrcholu, bo mezitím padá tma tmoucí. Nastává čas ústupu, cestu volíme téměř po vrstevnici Tiché Doliny, překračujeme opatrně lavinové svahy a snažíme se dostat co nejníže na zasněženou cestu. Nad Kriváňem se objeví obrovský bílý měsíc a proto naše čelovky nejsou prozatím potřeba.
 
Bílý měsíc nad Kriváněm
 
Zvyšujeme tempo a valíme na skialpech rovnou do lesů, přichází pár lehčích sjezdů. 
 
Horská beauty..
 
Pohled na Zadný Holý Vrch 1 979 m, Velká Kopa 2 052 m
 
Západ tatranského slunce
 
Měsíc již svými paprsky do těchto míst nedohlédne a tak rožneme čelovky. 
 
Vertikálně klesáme na skialpech tmavými lesy. Bílé světlo linoucí se z čelovky je nám jediným přítelem. Všimla jsem si, že na mapě, kterou neseme v batohu jsou zobrazené obrázky medvědů. Snažíc se lépe porozumět tomuto mapovému označení, pokládám Matovi po cestě otázku: „Ty Mato, už jsi někdy potkal živého hladového medvěda?“ Mato jen suše do tmy utrousí: „Zatím ještě ne, ale neboj, oni o nás už vědí!“ Říkám si, no fajn, jakkoliv tato odpověď mne vůbec neuspokojila.
 
Tatranské značení - Zvýšený pohyb medvěda hnědého
 
Z ničeho nic se naše cesta vytrácí, z mapy odhadujeme současnou pozici, jakkoliv naše GPS je němá, patrně na dovolené. Mato mezi stromy zavelí: „Vertikálem lesem dolů“, sjíždíme co to dá, les houstne, lyže musí na batoh a nám nezbývá než se brodit hlubokým lesním sněhem. Uspokojení přináší jen to malé světlo tam, kam dohlédne živá čelovka.. Myšlenky na medvědy, stejně tak propadající se hluboký sníh, místy až po pás Vás nutí uvědomit si, že musíme ujít či ujet tolik kilometrů, aby jste odhalili věci, které už jste dávno věděli, které víme všichni, ale které je nám zatěžko přijmout.
 
GPSka letmo napovídá každý metr do údolí, táhne nás jako noční safari okolo krmelců, přes hromadu popadaných obrovských kmenů, které prostě a jednoduše v klouzajících skeletech nepřelezete až po několik skalek, ze kterých by jste mohli skákat noční bunge jumping. Po několika úmorných hodinách se objevuje v dáli bílé světlo vycházející z chaty a my stojíme na pevné zemi zpátky v Tiché Dolině. Objevuje se neočekávaná radost, pocit štěstí, úleva a velký pokorný dík tatranským horám. Můžeme jen konstatovat, že naše horské putování po štěstí je osobní záležitostí, nikoliv vzorem, který bychom chtěli předkládat druhým. 
 
Toto vše si uvědomíme teprve tehdy, učastníme-li se takového tatranského dobrodružství, jako bylo právě to naše.
 
Autor: Žaneta Rejfková